Obchodovatelná emisní povolení

• | Tisk |

Podrobnosti

Vytvořeno 26. září 2007

Napsal Aneta Sitárová

Nejzávažnějším globálním problémem jsou klimatické změny související s přídavným skleníkovým efektem, který je způsoben lidskou činností - vypouštění skleníkových plynů zejména oxidu uhličitého do ovzduší.

Největší podnět ke snižování emisí skleníkových plynů dal Kjótský protokol, který byl rozhodnutím Rady Evropské unie (EU) schválen a přijat. Členové společenství se tak zavázaly plnit své závazky ohledně snižování emisí skleníkových plynů společně. A zatímco v minulosti se uplatňovaly v této oblasti zejména administrativní řešení, EU se rozhodla jít cestou tržních nástrojů, z nichž nejdůležitější jsou právě obchodovatelná emisní povolení.

Obchodovatelná emisní povolení jsou jedním z nástrojů ekologické politiky, který bývá vysvětlován tak, že znečišťovatel s vyššími náklady na snížení emisí  platí znečišťovateli s nižšími náklady, aby snižoval emise místo něj a levněji.

Množství snížení emisí jednotlivými znečišťovateli je rozdílné, ale všichni snižují emise do té míry, až jsou jejich náklady na eliminaci stejné. Jednotlivé subjekty tak mají větší prostor pro rozhodování a optimalizaci svého chování v rámci státem zadaných omezení.

Nejdříve byla obchodovatelná povolení zavedena v USA Také v některých dalších zemí se objevovaly prvky obchodovatelných povolení již v minulosti. Např. v Dánsku se vyjednávala přípustná množství emisí SO2 a NO  mezi jednotlivými zdroji, v Rakousku byl umožňován přenos emisních práv, v Německu, kde byly možné kompenzace mezi zdroji, se naopak očekávání spojená s tímto nástrojem neujala, stejně tak jako ve Švýcarsku nebyla tato prvotní snaha úspěšná.

Naopak ve Velké Británii a v Kanadě se setkáváme s pozitivními ohlasy. V ČR se o možnosti zavedení emisních povolení začalo poprvé diskutovat  v 90. letech, byly však odmítnuty „z důvodu nestabilní situace u většiny faktorů předpokládaného emisního trhu, chybějících legislativních předpokladů a nedostatečné domácí nabídky čistících technologií.“

V současnosti je situace zcela jiná. K převratu došlo v roce 1997, kdy byla sepsána, již zmíněná, mezinárodní dohoda - Kjótský protokol, který mj. definoval kvantifikované závazky vybraných průmyslových zemí snižovat emise skleníkových plynů.

ČR jako člen EU se v systému obchodovatelných emisí řídí  legislativou EU, ale má i svou národní legislativu. Zatímco evropská směrnice určuje základní pravidla obchodování, v pravomoci vlád členských států zůstává rozhodnutí o ekologickém cíli programu – limitu pro vypouštění emisí.

Určuje ho národní alokační plán, v němž vláda schvaluje objem oxidu uhličitého, který v příslušném obchodovacím období dovolí vypouštět jednotlivým znečišťovatelům. Každá společnost může dokoupit další povolenky, pokud chce znečišťovat více, nebo naopak prodat přebytky.

Může samozřejmě obchodovat i s jiným firmami v rámci EU. Český alokační plán je příspěvkem, kterým se vláda hodlá podílet na celkovém množství emisí v EU.

Vláda ČR schválila 30. listopadu 2006 národní alokační plán na léta 2008-2012, který povoluje celkový maximální alokovaný objem pro dané období  na 509,5 miliónu (tzn. na každý rok 101,9 miliónu).

Evropská komise přijala tento plán pod podmínkou určitých změn, včetně snížení celkového počtu povolenek na emise, které ČR navrhla. Limit stanovený Evropskou komisí je o 15,1 milionů na rok nižší. Proti tomuto rozhodnutí se ohradil ministr průmyslu a obchodu Martin Říman, který poukazuje na skutečnost, že radikální snižování povolenek se týkalo především nových členských států, ve kterých dochází k prudkému ekonomickému rozvoji. Upozorňuje, že snížení může mít za následek ohrožení menších výrobců a malých zařízení, zejména v oblasti komunálních a místních služeb, ale hrozí i přesun výroby některých odvětví mimo EU. Martin Říman zvažuje i podání žaloby proti rozhodnutí Evropské komise.

Obchodovatelná emisní povolení jako tržní nástroj ekologické politiky fungují již v  Německu či USA. Umožňují znečišťovatelům hledat efektivní strategie při rozhodování o opatřeních, které by vyhovovaly požadavkům na ochranu životního prostředí, je možné jimi dosáhnout stanoveného cíle s nižšími náklady a ušetřené zdroje využít jinde, ceny drží krok s inflací.

Mezi nevýhody pak můžeme jmenovat možnost korupce, neúspěchy v důsledku přílišných restrikcí a zasahování státu do  působení mechanismu trhu nebo neúspěch v rámci podniku po zvolení nevhodné strategie. Členské státy se snaží vyjednat co největší množství povolenek, aby tak podpořily své firmy, jejich ekonomiku, a tak i ekonomiku v celonárodním měřítku.

Zdroje:
[1] JÍLKOVÁ, J. Obchodovatelná emisní povolení. 1.vydání Ostrava: Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava. 102 stran. Str. 20-23. ISBN: 80-7078-379-6
[2] Ministerstvo průmyslu a  obchodu ČR – tiskové zprávy.
[3] Stránky Ministerstva životního prostředí ČR [online]. Dostupné z http://www.env.cz  [cit. 8. 4. 2007]