Akademický kapitalismus není samospasitelný

• | Tisk |

Podrobnosti

Vytvořeno 25. září 2009

Napsal Adam Hazdra

Každé svobodné rozhodování nutně potřebuje alternativy, z nichž si lze vybrat – to platí i pro politiku vědy a výzkumu. Nová studie Sociologického ústavu AV ČR nazvaná Akademické poznávání, vykazování a podnikání nejenže zkoumá proměny vědy vzhledem k probíhající transformaci české vědní politiky, ale především upozorňuje, že jsou i jiné možné cesty než tzv. akademický kapitalismus.

Co je akademické podnikání?

Autorky úvodního příspěvku T. Stöckelová a M. Linková tvrdí, že veřejné politiky dnes už vlastně nemluví o ‚vědě‘, ale o ‚výzkumu a vývoji‘, případně ‚výzkumu, vývoji a inovacích‘ oproštěných od osvícenských konotací vědy, vědění a jejich role ve společnosti (nebo dokonce historii lidstva).

Jako dominantní politika se prosazuje tzv. akademický kapitalismus, který autorky shrnují následovně: Smyslem a cílem vědy je technologická inovace, kterou lze proměnit na obchodovatelné zboží. Objevuje se snaha vědu řídit, měřit, kvantifikovat a následně vyhodnocovat investice.

Termín akademické podnikání či akademický kapitalismus je proto zcela namístě. Má to ovšem implikace. Zaprvé, tlak na výsledky mění samotný proces bádání. Mezi výzkumníky se tvoří až nezdravě soutěživá atmosféra, výsledky se přizpůsobují kritériím hodnocení, vynášení excelentních institucí se projevuje frustrací zbylých atd. Vyspělé země, které si často bereme za příklad, např. Velká Británie, přesně s těmito problémy zápasí – upozorňuje studie.

O alternativách se nediskutuje

Stejný základ má i druhá, závažnější implikace. Oficiální vyhlášení akademického podnikání za jedinou správnou cestu způsobilo, že nejenže se nemluví o jeho nedostatcích, ale veřejně se nediskutují ani jeho alternativy. Autorky připomínají práci J. Lawa, který vymezil další tři režimy, v nichž může výzkum pracovat: byrokratické úřadování, povolání a vizionářství.

V režimu úřadování je práce svázána pevně danými pravidly a formálními postupy. Dochází k plánování a kontrole výsledků. Finanční ohodnocení je odvozeno od „tabulkové“ pozice. Věda je chápána jako samostatná oblast, oddělená od zbytku společnosti.

Režim povolání je více neformální, v pracovní skupině často vládnou neformální vztahy, což ale může vést k uzavřenosti vůči nově příchozím. Klíčovou motivací je radost z práce.

Vizionářské vedení vyžaduje silnou osobnost, talent a charisma. Řízení v tomto režimu může být i nesystematické a zdůrazňovat roli jednotlivce. Vyskytuje se i zapojení do veřejných diskusí s cílem věci změnit.

Všechny popsané režimy mají bezesporu kladné i záporné stránky a je patrné, že žádný z nich nemůže být zvolen za bezchybný a univerzálně použitelný. O tom se nás však studie Sociologického ústavu ani nesnaží přesvědčit. Cíleně pouze kriticky komentuje probíhající dění a její nejdůležitější přínos záleží právě v tom, že poukazuje na existenci alternativ a že vyzývá k jejich prozkoumání v rámci veřejné diskuse, čímž rozšiřuje probíhající debatu na téma budoucnost VaV o novou perspektivu.

Stöckelová, T. (ed.) Akademické poznávání, vykazování a podnikání: Etnografie měnící se české vědy. Praha: Sociologické nakladatelství, 2009. Více o knize zde.

Studie je výsledkem mezinárodního sociologického výzkumného projektu KNOWING, který porovnával přístup k vědě, jejímu měření a kariérním možnostem vědců s důrazem na genderové souvislosti.

Více informací o tomto tématu můžete získat na tematickém večeru Proměny vědění: Za zrcadlem znalostní společnosti II, který Sociologický ústav pořádá v rámci Noci vědců 2009 tento pátek 25. 9. 2009.

Mohlo by vás dále zajímat:
Liessmann, Konrad Paul. Teorie nevzdělanosti. Praha: Academia, 2009