Monopolizují si veřejné vysoké školy vzdělání? Mají možnost soukromé vysoké školy prorazit?

• | Tisk |

Podrobnosti

Vytvořeno 05. červenec 2007

Napsal Redakce

Tento ukazatel představuje v okolních krajinách cca 1,1% HDP, zatímco v ČR činí jen něco kolem 0,6%. I díky tomu v posledních letech sílí snahy o zpoplatnění vysokoškolského studia. Argumentů pro zavedení školného je celá řada. Ať už je to tvrzení, že studenti budou víc zainteresovaní na průběhu svého studia a budou moci víc ovlivňovat kvalitu své výuky, anebo to, že se zpoplatněním rozšíří kapacity veřejných vysokých škol, a tím se umožní přístup ke vzdělání širším vrstvám obyvatelstva.

 Většina těchto argumentů je však značně sporná. Na příkladě soukromých vysokých škol můžeme vyvrátit tvrzení, že studenti mají na základě placení školného vyšší zájem na kvalitě výuky. Ze zkušeností se nedá říct, že by soukromé vysoké školy produkovaly kvalitnější absolventy s lepšími vědomostmi. Naopak, je zřejmé, že pokud mají studenti veřejných VŠ možnost podílet se na výběru vyučujících, záměrně volí takové, kteří na ně kladou menší studijní nároky a to k vyšší kvalitě výuky zjevně nepřispívá.

Stejně tak neobstojí ani argument o výrazném zvýšení finančních prostředků při přechodu na spolufinancování ze strany studentů. Při celkovém počtu vysokoškolských studentů, který v současnosti činí cca 200 000, by předpokládané zavedení školného ve výši 16 000 Kč přineslo jen asi 3,2 mld. Kč. Pokud od toho odečteme náklady na výběr a správu poplatků, pak výsledný přínos pro školy bude skutečně mizivý. Současný rozpočet na VŠ však představuje až 15 mld. Kč a přitom je stále nedostatečný. Otázkou je, zda by toto zpoplatnění naopak neeliminovalo určitou skupinu sociálně slabšího obyvatelstva, která si zatím ještě studium může dovolit.

Kde tedy hledat příčiny a řešení tohoto nežádoucího stavu? Těžiště zřejmě spočívá v celém systému veřejného vysokého školství, který právě svou veřejnou podstatou produkuje problémy a deformace. Položme si otázku, co by se stalo, kdyby byly všechny vysoké školy  soukromé. Jaký dopad by to mělo na jednotlivce a jaký na stát?

V současném systému dostává veřejná vysoká škola dotaci na každého studenta. Přitom sama nemá žádnou motivaci zvyšovat kvalitu vzdělávání. Nepřináší jí to totiž žádné dodatečné finanční prostředky ani výhody a v podstatě jí to jen odčerpává finanční prostředky. Dochází tu proto k jevu, který je nám dobře známý z mikroekonomie a to monopolní chování subjektu na straně nabídky. Veřejná vysoká škola získává prostředky ze státního rozpočtu a nemusí v konkurenčním prostředí bojovat o studenta. Vliv konkurence by v realitě znamenal nutnost zkvalitňovat výuku, zlepšovat materiální a technické vybavení a v podstatě maximalizovat vlastní atraktivitu a kredit u veřejnosti.

Toto všechno by ale bylo možné jen tehdy, kdyby se vysoké školství vymanilo ze své závislosti na veřejných financích. V důsledku vysoké zainteresovanosti související se soukromým vlastnictvím by došlo i k efektivnější alokaci zdrojů plynoucích do školství. V dnešní době v podstatě neexistuje účinná vazba škola-student. Vyplývá to ze systému, který tu panoval dlouhá desetiletí, a v kterém se vlastně vytvořil současný monopol veřejných vysokých škol.

Tento monopol dnešní soukromé VŠ bohužel nejsou schopné překonat v důsledku svého malého podílu na trhu vzdělání a v důsledku slabého jména, které zatím mezi veřejností mají. Na místě je přirovnání k pekárně. Každému je asi jasné, že pokud ve městě funguje jen jedna velká pekárna, potom rohlíky, které dodává na trh budou určitě dražší a méně chutné, než kdyby o přízeň lidí usilovalo několik menších pekáren.

Současný stav v tomto směru však není příslibem pro lepší budoucnost. Například je fakt, že zakládání soukromých VŠ jsou kladené významné bariéry. Pokud si dnes chcete založit soukromou školu, potřebujete mimo jiného i vyjádření úřadu práce o tom, zda je poptávka po absolventech daného oboru. I na tomto příkladě je vidět, do jaké míry je české soukromé školství „soukromé“. Namísto toho, aby stát bariéry odstraňoval, je naopak vytváří. Podle liberálních názorů se poměry v českém vysokém školství ustálí na přijatelnější úrovni až poté, co se zruší ministerstvo školství a celkové dotování školství se nedostane na čistě tržní základ, kdy budou studenti a rodičové žáků sami rozhodovat o tom, která škola je dost životaschopná na to, aby přežila, a která nemá co na trhu vzdělávání pohledávat.

Možná je to pro mnohé těžko stravitelný a příliš radikální postoj, ale vede k němu mnoho objektivních skutečností. A neobstojí ani argument, že vzdělání je pozitivní externalitou pro celou společnost, a proto bychom ho měli financovat všichni, a že jeho přenesení do soukromé sféry způsobí jeho částečnou nepřístupnost pro určité skupiny obyvatelstva. Fakt, že někteří lidé si nemohou dovolit zaplatit bydlení přece také  neznamená, že se má znárodnit celý sektor s bydlením. Stát má páky na to, aby takovéto problémové situace řešil, například formou dotací anebo stipendií. Celkové náklady pro společnost se tak výrazně sníží a budoucí generace přitom budou moci těžit z kvalitního vzdělávacího systému.