České inovace: Síťovka je módní i dnes

Podrobnosti
Vytvořeno 24. březen 2010
Napsal Hana Tesařová

Háčkované tašky se stávají pomalu, ale jistě, novým módním trendem. Myslet a žít ekologicky je dnes prostě „IN“.

Krátká statistika průměrné igelitky

Igelitových nákupních tašek se vyrobí ročně na sto miliard kusů. Stamiliony tun vyhozených igelitek však zamořují přírodu až do té míry, že jen u pobřeží Kalifornie plují vyhozené odpady o rozloze státu Texas. Taška z igelitu se rozkládá pět set až tisíc let, člověk ji však používá v průměru pouhých dvanáct minut.

Pokud tedy nechceme používat tuto věc nenávratně ničící a zamořující přírodu, musíme ji něčím nahradit. Proč tedy nedát druhou šanci ověřené síťovce?

Jak síťovka na svět přišla

Tento převratný vynález vznikl vlastně z nutnosti. Pan Vavřín Krčil vyráběl síťky na vlasy, které však vyšly z módy kvůli novému trendu krátkých vlasů. Místo bankrotu na tom ale pan Vavřín ještě vydělal. Zřídil si svůj vlastní podnik a začal v něm vyrábět síťované tašky. Jak? Jednoduše přidal k síťce na vlasy ucha. Jako materiál použil umělou hedvábnou přízi a nový vynález byl na světě.

Z Vysočiny se tyto originální tašky vyvážely do Kanady, Francie, Švýcarska, Německa, Rakouska a dokonce i do zemí severní Afriky.


Síťovka ze Žďáru nad Sázavou

(Zdroj: Wikimedia, autor: Korsak)

Rychlé prolomení nedůvěry

Síťovka zpočátku v lidech vzbuzovala obrovskou nedůvěru, nikomu se nechtělo věřit, že by něco tak lehkého a jemného mohlo unést těžký nákup. Jakmile ji však prvně použili, veškeré obavy se rozplynuly, navíc byla levná a skladná. Síťovky se vyráběly pro všechny možné příležitosti: nákupní, vycházkové, loketní, „ramenovky“, „tlumokové“, pro sport a hry, na dámská kola, na tenis atd.

Vavřín Krčil se stal uznávaným znalcem ručního síťkařství. Zajistil práci mnoha rodinám v době, kdy zde téměř nebyla možnost jiného výdělku. Síťováním se často živily totiž celé rodiny.

Protože šlo o velmi jemnou práci, podílely se na ní hlavně děti, jejichž šikovné prstíky dokázaly hotové zázraky. Za zhotovení tuctu „vlasových sítěk“ byla odměna 25 korun. Tato mzda byla na tehdejší dobu vysoká a svědčila o sociálním cítění pana Krčila, který sám v mládí poznal, co je to hlad a bída.

Patent na síťovku putuje na Vysočinu

Vynálezce této, dnes již světoznámé tašky, neměl však peníze na to, aby si zaplatil mezinárodní patent na svůj praktický vynález. Síťovka tak byla po dlouhou dobu patentově nechráněna. To by ale nebyly chytré české hlavičky, aby tento nedostatek neodstranily. Pan Zdeněk Červinka se postaral, aby se práva k světoznámému vynálezu vrátily zpět do své kolébky, tedy do České republiky. Jak k tomu došlo?

„Jel jsem autem a lidé v rádiu odpovídali na anketní otázku, co jim chybí z dřívější doby. Jedna z posluchaček si posteskla, že prý síťovka," vzpomíná s nostalgií pan Červinka.

Jakmile dojel domů, volal mamince, zda má ještě nějakou síťovku z dřívějších dob. Po půlhodině hledání ji našla. Nepotřeboval už další argumenty a začal jednat. Se získáním celosvětového patentu na síťovky neměl podnikatel nejmenší potíže: "Patentový úřad nám sdělil, že síťovka i její průmyslový vzor jsou autorsky volné, takže jsme ji jako patent přihlásili a můžeme ji teď vyrábět pouze my."

Ve Žďáru nad Sázavou, kde se tašky dříve vyráběly, našel na smetišti šest pletacích strojů. Ty mu opravil jejich někdejší údržbář Josef Janotka. Stroje odvezl do Číny, kde nyní dělníci české síťovky vyrábějí. „Jsou velmi levní a pracovití," vysvětluje podnikatel důvod, proč má výrobní provozy v Číně.

Podle atestů, které si nechal Červinka vypracovat, nahradí jedna síťovka svou životností až 200 plastových tašek. Vyjde na 30 korun, což se zákazníkům ekonomicky vyplatí.

Výroba kdysi a dnes

Síťovka se původně vyráběla metodou síťkování z umělé hedvábné příze, později jako materiál přibyla různá syntetická vlákna a další materiály, přičemž se setkáme i se síťovkami vlněnými. Její držadlo (lidově zvané „ucho“) je také vytvořeno metodou síťkování. Podobné tašky patrně existovaly již dříve, Vavřín Krčil je však opatřil síťkovaným uchem a obšitím, díky kterému se její okraj netřepil a netrhal.

Další unikát ve střední Evropě

Vavřín Krčil také navrhnul Ústředí lidové a umělecké výroby, jehož byl zakládajícím členem, zřízení nového pracoviště v Bystřici nad Pernštejnem. Opět se mu podařilo získat další prvenství, neboť v celé střední Evropě neexistovala výroba ručně necovaných a vyšívaných záclon. Pouze zde, na Vysočině. Klientelu tvořily exkluzivní české i zahraniční hotely a lázně, jelikož ruční práce nebyla zrovna levná, ovšem vysoce ceněná.

Zdroje:

Facebook komentáře

Share on Myspace