Jsme živočišným druhem vynálezců a inovátorů, zrozených používat svou představivost nejen k objevování klíčových řešení pro ty nejzávažnější problémy lidstva (jako byla např. vakcína proti dětské obrně), ale také k tomu, abychom se v životě trochu pobavili.
Jediné, co musíme udělat, abychom znovuobjevili ten nejprostší způsob, jak vytvořit velká díla naprosto z ničeho, je podívat se na svět očima dětí. Děti jsou od přírody úžasnými vynálezci. Jsou schopné vyrobit ty nejrozmanitější věci z běžných předmětů domácnosti. Kdo by si byl například pomyslel, kolik různých využití má taková obyčejná rolička od papírových utěrek!
Uvědomil jsem si to docela nedávno díky své nejstarší dceři, specialistce na logopedii, která denně pracuje s předškolními dětmi vyžadujícími zvláštní péči. Přiměla dokonce i mne a mou ženu, abychom začali schovávat ruličky od papírových utěrek pro „její děti“.
To, v čem my dospělí vidíme pouze odpadky, v tom dokážou děti rozpoznat baseballové pálky, světelné meče, dalekohledy, ... Jedním z důvodů, proč jsou malé děti tak spontánní a mají tak vyspělou představivost, je to, že samy nevědí, jak na své okolí působí, nebo se o to ani nijak zvlášť´ nestarají. To, co by dospělí považovali třeba za roztomilé nebo hloupoučké, si malé děti dokážou představit úplně jinak.
Jakmile vyrosteme, obdivujeme tento neohrožený, smělý způsob myšlení. Revoluce je „chic“. Idealizujeme si tvůrce nových trendů. Dnes je přeci naprosto ponižující, pokud nás druzí považují za neoriginální, konvenční, nebo za ty, kteří dodržují staré tradice (jsou nudní).
Jsme jako u vytržení při představě, že bychom to mohli být zrovna my, kdo boří veškerá pravidla, kdo vytvoří něco skutečně velikého! Ale spousta lidí si dnes dokáže jen stěží představit sebe sama takto. V průběhu dospívání lidé totiž ztrácejí schopnost vidět se jako tvůrčí osobnost. Z nějakého záhadného důvodu věří, že představivost, nebo chcete-li tvůrčí schopnost, je jakýsi zvláštní dar od Boha a že ho mohou mít všichni ostatní, jen ne oni sami. Jsou to právě tyto mylné předpoklady, polopravdy, všeobecné hypotézy a zažité zvyky, které lidi zpravidla zdržují od schopnosti vytvořit něco skutečně vynikajícího a brilantního. Pokud sami neuvěří, že dokážou být kreativní, nikdy se o to ani nepokusí.
Já zásadně nevěřím tomu, že schopnost objevovat a tvořit je nějakou zvláštní, vzácnou výsadou. Jsem pevným zastáncem toho, že každý člověk se rodí se schopností vynalézat a objevovat. Viděl jsem to znovu a znovu na vlastní oči, když jsem sám pomáhal lidem objevit v nich tvůrčího ducha a následně byl svědkem toho, jak dokážou přijít na naprosto úžasné věci. Co to jenom je, co nedovolí lidem upustit od tohoto starého způsobu myšlení?
Výsledkem takovýchto zažitých představ ovšem nemůže být nic jiného než naprostý nezdar a pocit selhání.
Abychom totiž našli svou vnitřní jiskru, musíme si osvojit schopnost tvořit a vynalézat, znovuobjevit v sobě tu dětskou zvědavost a ničím neomezenou fantazii – přestože by člověk mohl vypadat v očích svého okolí trochu hloupě či bezstarostně. To, co si myslíme, že víme, je pro nás často větší překážkou než to, co jsme ještě nezjistili.
Ale očistit svou mysl od starého způsobu smýšlení a všech zvyků s tím spojených bývá stejně obtížné jako pokusit se vytlačit všechen vzduch z místnosti. Lidská mysl stejně jako příroda nesnáší prázdnotu. Něco musí tyto naše staré zvyky nahradit. Abychom vytvořili konečně něco převratného, musíme se nejprve zbavit předsudků z toho, co zní nebo nezní správně, nebát se vyjádřit opravdu nové myšlenky a nápady – což jsou většinou ty, které nám budou zpočátku připadat zaručeně hloupé.
Takže až někde příště narazíte na naprosto nesmyslnou myšlenku, zamyslete se na chvíli nad tím, jestli už zase na věci nenahlížíte postaru. Uvědomění si své vlastní zaujatosti je totiž prvním krokem v proměně netvůrčí, nudné osoby v ničím neohroženého revolucionáře.
Text článku z originálu Stupid Wins in the Game of Innovation přeložila Mariana Stojanová.
Facebook komentáře